!!!!Blog se presouva na www.d-arling.blog.cz !!!!!


Březen 2009

!!!!HODNE DULEZITE!!!!

22. března 2009 v 0:03 | Cheeky |  ◙Můj Den!ček◙
TENTO BLOG SE PRESOUVA!!!
(klik. na c.c.)


Glitter

20. března 2009 v 10:00 | Cheeky |  ☺Obrázkiii☺
Našla jsem pár glitterek tak tu jdou!!
(click on c.č)

For USA.xD-About me

20. března 2009 v 0:00 | Cheeky |  •About me•
Hello,my name is Linda and my nick is Cheeky...My blog is "little" ,so ...HAVE A GOOD TIME!!
I am twelve years old.I very happy girl and I am Happy Now...
xDMy favourite color is blue,green,silver and gold.I have got a one sister.
My family is,,not big".My favourite singer is Rihanna,Christina Aguilera,Pink and Miley Cyrus(Hannah Montana).My best penfriend is Breeze(SB,But I like all SB).I like strawberies,bannanas and kiwi.
I love my and your blog and I love YOU♥!!So good bye and HAVE A GOOD TIME♥Bye

Další řetězáčky

19. března 2009 v 15:15 | Cheeky |  ♥Řetězovky♥
Tvůj blog je něco tak krásného!Tvůj blog je jeden z nejlepších!Mám ráda tvůj blog a nikdy tě neopustím!Máš hezký designy, a to už je co říct! :)
Blogaření je prostě nejlepší, co může existovat, a ty jsi jedna z těch nejlepších blogařek na světě!Nechápu a nenávidím ty lidi, kteří tvůj blog nenávidí, protože tvůj blog je prostě NEJ!Ti, co ti píšou špatný komentáře jsou ti, kteří ti chcou zkazit náladu a závidí ti, takže jsou OUT!
Pokud ty nepíšeš nikomu špatné komentáře, jsi blogařský anděl! :D
Pošli tento vzkaz všem sb, které máš nejvíc ráda!Pošli to i mě naspátek, protože já jsem taky tvoje esbéčko!Pokud to svým sb nepošleš, tak bude vidět, že o sb nemáš zájem a že je nenávidíš!
(klik.na c.č.)

VELICE DULEZITE!!!!!

17. března 2009 v 22:31 | Cheeky
TENTO BLOG SE PRESOUVA!!!
(klik. na c.c.)

Adopce-Pája

13. března 2009 v 14:49 | Cheeky |  ○Pro Wás○
Jméno:Číra







Majitel:Pája ►pajabl.blog.cz◄
Hračka:Kachnička

Jídlo:Maso(Plomiň Stake nebyl)
P.S.:Jsi spokojená??:)

Příběh_Dej pozor na moje oči!!

12. března 2009 v 14:00 | Cheeky |  Příběhy
Bylo slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět....
Měla vrozenou vadu a nikdy... nic... nikoho neviděla...
Nikoho nesnášela... výjma svého chlapce.
On byl stále s ní a ve všem jí pomáhal.
Jednou mu pověděla, že kdyby mohla někdy vidět, hned by se za něho provdala!!!!!
Stalo se jednoho dne, že se po dlouhé době pro dívku našel dárce očí...
A tak se konečně těšila, že uvidí celý svět, a též svého milovaného...
Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, když teď už vidíš celý svět, vezmeš si mě??
Děvče se usmálo, ale když poprvé otevřela svoje nové oči, byla v šoku...
Chlapec byl taktéž slepý...
Začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec chlapce odmítla...
Chlapec odešel smutný pryč... :(
O pár dní pozdějí jí od něho přišel dopis, psaný rukou kamaráda...
Mladík jí poděkoval za každé chvíle, co spolu prožili...
A na konci dopisu stálo:
DEJ POZOR NA MOJE OČI!

Hóóódně důležitý!!!!

11. března 2009 v 19:44 | Cheeky |  ◙Můj Den!ček◙
Mno...Je tu velice důležité rozhodnutí...Doporučuji to hůavně přečíst wšem mým SBénkám♥
Klik.Na C.Č.

Příběh_To je život...

11. března 2009 v 14:00 | Cheeky |  Příběhy
Životem bloudila krásná dívka. Svůj život si žila podle svého. Od rodičů utekla v 16, našla si přítele a v 17 porodila dítě. Po početí a po čase přišla na to, že její přítel není takový, jakým se zdál být. Chodil často do hospody a vracel se pozdě v noci opilý, občas skoro do němoty. Tímhle to začalo, ale jinak to skončilo. Začal ženu ze zlosti a špatné nálady bít a přitom za nic. Den ode dne se to zhoršovalo a modřin a jiných úrazu přibývalo, až jednou to skončilo záchrankou odvážející ženu do nemocnice ve velmi kritickém stavu. Ležela v nemocnici upoutaná na lůžko, kapačky a monitory s pocitem, že své ubohé ve všem nevinné dítě, které ve všem bránila nechala napospas tomu vrahovi. S tímhle pocitem se nemohla jen tak vyrovnat. I přes svá vážná zranění se odhodlala a jen tak v nemocniční košili se vydala do bytu. Popadla dítě, nejpotřebnější věci a i přes veškerou a neúnosnou bolest se vydala na dlouhou cestu. Šla hodiny a minuty až došla ke krásnému domu, před který položila dítě, věci a dopis. Než-li stihla cokoli dodělat nebo doříct či se rozloučit, upadla k zemi. Odešla na věky. Umřela. Byl konec.
Naráz se otevřely dveře. Vyděšená paní zavolala manžela, aby zavolal pomoc a sama se zatím podívala na dítě, které jí někoho ohromě připomínalo. Vzala dopis a začala číst ta krásná, ale zároveň smutná a poslední slova: Milovala jsme vás jako nikoho. Berte jej jako kdyby bylo vaše. S podpisem a láskou Vaše dcera. V tu ránu se podívala na mrtvou ženu. Ano poznala jí. Byla to opravdu ona. Její dcera.

Příběh_Start & End

10. března 2009 v 13:00 | Cheeky |  Příběhy
Všechno začalo, když se jejich oči několikrát během chvilky střetly… Ten den si pamatuje dodnes… Pamatuje si každou minutu z toho dne… Byli se školou na výletě a oni ze sebe skoro nespustili oči… Co že tak najednou?? Vždyť si nikdy předtím jeden druhého ani nevšiml…
Začaly prázdniny a ona poznala někoho jiného a na něj zapomněla… Nechtěla si dělat žádné naděje… Jenže s novým objevem to byla slepá ulička… Dlouho se z toho vzpamatovávala… Ale začátek nového školního roku jí z toho osvobodil… Když spatřila opět jeho, vypadal ještě lépe než před prázdninami… Nemohla z něj spustit oči… Byl to přesně její typ… hnědé vlasy… čokoládové oči… A už od pohledu hodnej, rozumnej a pohodovej kluk. Celý měsíc byl pro ni něco úžasnýho… Pořád si vyměňovali pohledy… Kdykoliv se potkali na chodbě nebo v jídelně podívali se na sebe… Všechny přestávky trávili na chodbě a pořád na sebe koukali… Ani jeden však nikdy s tím druhým nepromluvil jediný slovo. Začal říjen a s ním i trápení… Začal ji ignorovat… z ničeho nic… Už na ni nekoukal jako před tím a ona ?? Najednou neměla odvahu podívat se mu do očí… Chodila tam, kde by ho mohla potkat, ale jakmile ho uviděla, sklopila oči k zemi a nepodívala se na něj… měla strach. On přestal chodit o přestávkách na chodbu a ona byla čím dál tím více nešťastná. Chtěla, aby to bylo jako dřív… Snažila se sebrat odvahu a dát mu najevo, že ho má ráda, ale kde sebrat tu odvahu ?? Přepadl jí smutek… smutek, kterého se nemůže zbavit… Začalo řezání se do rukou… Usínala s brekem a s písničkou untitled… připomínala jí úplně všechno… první den… jeho pohledy… nikdo nebyl schopný jí pomoct… nikdo… Uzavřela se sama do sebe a myslela jen na něj… U toho poslouchala stále dokola untitled nebo berušku.. "…že ty jsi ta, kterou jsem hledal už léta…(nejsem)…beruško moje, já do tebe jsem blázen… (nejsi)… i když jsem sám, na tebe myslívám… (kéž by)…nikdy před tím jsem takhle nemiloval, snad si to jen myslel nebo si na to hrál, vždycky hledal jsem moc a pokaždé našel málo… beruško věř, že jen pro tebe tu jsem (jenomže ty tu nejsi !! ) … při těchto slovech se jí hrnuly do očí slzy... Vždycky doufala a věřila, že jednou tuhle písničku bude poslouchat s ním... že ty slova budou pravdivý… ale neeee... nebudou... nikdy nebudou... všechno skončilo stejně rychle jako to přišlo… ze dne na den... otázka proč ?? je zbytečná… na tu odpověď asi nikdy nenajde...Teď si říká proč na ní furt koukal ?? nebo se jí to jenom zdálo a něco si namlouvala ?? proč jí pak začal ignorovat ?? udělala něco špatně?? Proč jí neodepsal na sms ?? myslel si, že to je omyl ?? A najde na všechny tyhle otázky vůbec někdy odpověď ??
Kdyby tak věděla, že za několik málo sekund se dozví, že to, čemu celou tu dobu věřila, NIKDY nebude… Je to jako kdyby vám někdo zabodnul nůž přímo do srdce... kéž by se tak dalo vyléčit... ale jizvy zůstanou navždy…
Sedí u počítače… žiletka pomalu přejíždí po její ruce a na ránu jí kapou slzy... ta bolest srdce… ta úzkost je nepopsatelná… nesoustředí se na to, co dělá... má v hlavě teď jenom jeho... najednou žiletka zajede hlouběji… ví, že to přehnala…ví, že se blíží konec… celé její tělo zalije chlad a po ruce jí stéká krev… usíná… z dálky ještě uslyší zvonek u dveří, ale už nemůže nic dělat...
Nechtěla zemřít... ale zemřela… kdyby jenom tušila, že to byly poslední sekundy jejího života… kdyby jenom tušila, že on za ní přijde a řekne jí "Miluji tě" a že ví, že udělal chybu… ale tohle se ona už nikdy nedozví...

PříběH_Nesprávné místo a čas...

9. března 2009 v 13:00 | Cheeky |  Příběhy
Byla jedna dívka... A byl jeden chlapec... Bydleli nedaleko od sebe, a tak se často vídali na procházce se svými pejsky... Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...


Dívka nikoho neměla... Rodinu, její blizcí, všichni do jednoho umřeli při autonehodě... Bydlela se svou tetou, mimochodem s tetou, se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let. Myslela si, že pro ni život nemá smysl... Až do dne, dokud nepotkala JEHO!

Čas plynul a nic se nedělo... Dívce to trhalo srdce, chlapci to trhalo srdce...

Dívka už nemohla dál čekat... Nemohla už bez něho žít. Cítila to... Cítila, že i on ji miluje. Cítila, že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu...

Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven, aby ho potkala na onom místě, kde se pravidelně setkávali.

Uviděla ho. Zastavila se, naokamžik zaváhala a pustila se za ním.

Podivně se na ní podíval, zarazil se... V dívce hrklo... On se zamračil... Ale ona šla dál... Říkala si, že teď už to nemůže vzdát.

Přišla k němu... Pozdravila ho... On mlčel... Pozdravila ho znovu... Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu... Do očí ji vyhrkly slzy. Nehleděl na to, otočil se a už byl pryč...

Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.

Doma vzala kus papíru, tužku... A napsala dopis... Dlouhý, plakala... Ale napsala ho tak, aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla... Dopis dala do obálky, zalepila...

Rozběhla se k jeho domu, dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...

Šla pro lékárničku... Našla nejobsáhlejší plato tabletek, přečetla nápis, aby se ujistila, že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody...

Posadila se na postel. Do ruky vzala JEHO fotku, kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se. Pomyslela si, že pláče nejspíš naposledy... Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí, naplnila si 2 hrsti prášků a... polkla... zapila, lehla si do klubíčka... Už se neprobudí... nikdy...

Druhý den:

Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...

Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky... Rozpláče se hned při prvních řádcích...

Rozběhne se k jejímu domu. Zazvoní. Otevře teta. Zeptá se ho, co potřebuje... Vyřkne své přání, načež mu žena v slzách v očích oznámí, že dívka zemřela na předávkování prášky... Důvod neznám...

Chlapec se podruhé rozpláče... Důvod zná... Běží domů, otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednovaječnému dvojčeti pořádnou facku... Ukáže mu dopis od dívky... Bratr pochopí... Padnou si kolem krku..... Je jim to jasné... V den, kdy šla dívka říct svému milému, co k němu cítí, byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....

PříběH_Láska a smrt...

8. března 2009 v 14:00 | Cheeky |  Příběhy
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

PříběH_Lenka...

8. března 2009 v 13:00 | Cheeky |  Příběhy
Lenka navštěvovala první ročník Střední odborné školy Dopravní, kam chodila vcelku ráda. Jednoho dne jí její jediná spolužačka (vedle dalších šestadvaceti chlapců ve třídě) přinesla ukázat časopis pro mládež, kde byla obsáhlá příloha o hudebním stylu EMO - oblékání, jaké kapely jsou "nejvíc emo", jak se má správný "emo" chovat, jak je to s piercingy, prostě všechno. "Ty jo, tak to je hustý, to se mi líbí, co ty?", ptala se Lenka spolužačky. "Jo, však proto ti to ukazuju," podotkla. "Máš odpoledne čas?", zeptala se. "Jo, chvilku, co chceš dělat?" "Zajdem do New Yorkeru, viděla jsem tam ve výloze krásný pruhovaný trika a punčochy," řekla Lenka zasněně. "Takže ty do toho jako fakt deš, jo?", ptala se jí spolužačka překvapeně. "Jasně, tak se dívej, dyť je to úpe úžasný!", odpověděla nadšeně. "Hm, tak jo, no. Takže tě mám počkat po škole před školou?" "Jo, to by bylo ideální," řekla Lenka a zažraně si prohlížela časopis. Celé vyučování si stále dokola četla osm stran plných nejrůznějších informací, fotek, vysvětlivek a rad. Zasnila se a představovala si sebe samu, jak stojí před zrcadlem a prohlíží si své černobílé pruhované triko, černé kalhoty, pyramidkový opasek, stahovák s hroty, řetízek s křížkem, pruhované rukavice s ustřihnutými prsty končící až někde pod loktem, bílou puntíkovanou čelenku a růžové boty, takzvané "číny". Ze snění ji vyrušil přísný profesorův hlas: "Čunderlová, k tabuli!" Lenka rozpačitě pohlédla na spolužačku, která jí trhavými grimasami naznačovala, ať tam jde, že to nějak uhraje. Schovala pod lavici rozevřený časopis a vstala. "Co to tam máte?", ptal se jí profesor, když se zaujatě díval do míst, kam Lenka zasunula své čtení. "Nic," vykoktala, "opakovala jsem si látku," vymlouvala se. "No, tak prosím, pojďte, aspoň nám předvedete, jak vám to jde." Lence se roztřásla kolena. Nečekala, že by právě toho dne profesor zkoušel a ještě k tomu přímo ji. Vyděšeně se povídala na spolužačku a nejistým krokem se vydala směrem k tabuli. "Tak, co byste nám řekla k organizaci osobní přepravy?", začal profesor. Lenka vůbec nevěděla, která bije, spolužáci se jí snažili napovídat, seč jim síly stačily, ale marně. Lenka, absolutně netušíc, oč jde, neměla žádnou šanci pochopit, co jí napovídají. "Nic?", zeptal se profesor. "Hmmm," přitakala Lenka. "Tak si běžte sednout, dnes je to za pět," řekl, zapsal známku a vstal od katedry. Vyšel přímo k její lavici. Lenka se rozbrečela jako malé dítě, profesor jí nakoukl pod lavici, kde našel časopis. "Přijďte si pro něj na pololetí," řekl naprosto chladně. Lenka dál brečela, vůbec nevnímala okolí, byla uzavřená sama do sebe, proklínala sebe, kamarády, školu, povinnost se učit. Hledala jakékoli vhodné východisko, marně. Už ztratila veškerou naději, chuť do budoucího života, neshledávala v něm nic pozitivního. Cítila se ukřivděná, ponížená, hloupá. Zčásti se tak cítila správně, ale jak to tak bývá, nejčastější argument zní: Ale vždyť ona za to přece nemohla! Její řasenka i oční stíny se jí rozmazaly po celém obličeji, teď se za sebe styděla ještě více než doposud. S hlavou v dlaních vyběhla ven ze třídy, na toaletě se dala jakžtakž dohromady a sebrala se ven, pryč odtud, z toho pekla, z cirkusu, kde ji nikdo nechápe, kde je pro všechny jen cvičená opice, která bude dělat to, co jí řekne drezér, ale už ne to, co by chtěla dělat ona sama. Došla až k velkému módnímu obchodnímu domu, kde se na ni z výlohy usmívaly figuríny oblečené do oblečení, které viděla v časopise a po němž tolik toužila. Se zájmem si prohlédla cenovky a usoudila, že sice tolik peněz nemá, ale nějakou tu drobnost by si pořídit mohla. Asi půl hodiny se procházela mezi všemi stojany a regály a pečlivě vybírala. Nakonec si vybrala proužkované triko a puntíkovanou čelenku. Začínala mít pocit, že nachází sebe samu, že je to přesně to, co k ní patří jako pneumatika k rezervě. "Dvě stě devadesát osm korun prosím," řekl mladý prodavač, vzhledově a pohyby velmi zženštilý. Lenka mu podala platební kartu a čekala, až jí předloží k podpisu vytištěný paragon. Pro ni zcela běžný proces platby, když u sebe nemá hotovost. Nemohla si nevšimnout mladíka stojícího za ní ve frontě k pokladně. Ty krásné modré oči! A ty zvláštní vlasy! A ty hadry! To je krasavec! Rozplývala se nad ním. Nikdy jej ve městě nepotkala, domnívala se, že je to asi nějaký nováček, a tak ji napadlo na něj počkat před obchoďákem a nabídnout se mu jako doprovod. Konečně! Právě vyšel a se zájmem se rozhlédl do všech stran. "Ahoj," přiběhla k němu s pozdravem Lenka. "Ahoj," usmál se na ni. Lenka byla z jeho zářivě bílého úsměvu u vytržení. "Ty seš tady novej?", započala konverzaci. "Jo, sem, proč?" "Jen tak," řekla přemýšlivě, "že sem tě tu ještě nepotkala." "Ty tu chodíš často?", ptal se podiveně. "Ne, to ne, nemyslela sem ten vobchod, ale celý město," opravila se. "Jo tak, no a ty to tady asi hodně často vymetáš, co?", ptal se s úsměvem na tváři. "No," řekla stydlivě s prstem položeným na rtu, "jak se to vezme." Už nevěděla, co by mu měla dále říkat, jen tak stála s prstem položeným na rtu a hloupě na něj civěla a usmívala se. "Tak já už musim, ahoj," řekl a zmizel. Lenka nabyla dojmu, že se mu nelíbí, proto tak rychle utekl a ztratil se v davu lidí mířících za nákupy, službami nebo domů za rodinou. Lenku však zajímal pouze EMOboy, se kterým úspěšně nahodila řeč, ale kterého stejně tak úspěšně odradila od dalšího povídání a zůstala stát sama jako kůl v plotě u obchodního domu. Nikdo mě nemá rád, řekla si v duchu. Obyčejný chlapec obarvený na černo, s ofinkou do očí, zapříčinil její okamžité depresivní stavy, pocity beznaděje a méněcennosti. Lenka už začínala být z toho dne zoufalá, na co sáhla, to pokazila. Nedařilo se jí prostě v ničem. Přišla domů, práskla batohem do kouta a lehla na postel, kde bez vteřinky zaváhání začala brečet. Věděla už po celou cestu domů, že jen co přijde domů, vylije si nervy tímto, vcelku běžným a přijatelným způsobem. Pak si ale bohužel vzpomněla na článek v časopise a prohledala celou koupelnu, než našla co chtěla - žiletku. V klidu se posadila na postel a v rozechvělé pravé dlani držela žiletku, přiloženou jen několik centimetrů od levé ruky, která se chvěla úplně stejně. Napadlo ji, že by si tento svůj malý obřad mohla zpestřit kvalitní hudbou, a tak ještě na chvíli žiletku položila na postel a usedla k počítači, aby na internetu našla několik písni různých interpretů doporučovaných oním oblíbeným časopisem, které si pak pustila a opět se vrátila na postel ke své věrné kamarádce žiletce. Z očí se jí spustil vodopád slz, které dopadaly přímo na ostří žiletky. Skončím to všechno, skončím, a bude klid!, říkala si v duchu přesvědčeně. Žiletku položila jednou hranou na žílu a nerozhodně očekávala, kdy jí žiletka sjede ze zápěstí kdesi pryč. Pud sebezáchovy jí to však nedovolil a tak si alespoň vzala příklad z fotek, na které narazila na internetu, když čekala, než se jí stáhne hudba. Opatrně si do ruky vyřezala nápis "EMO", na druhou ruku poté vyškrábala nápis "LOVE". V hlavě se jí rodily další myšlenky, jak by si mohla efektivně ublížit. Před očima se jí vyjevovaly nejrůznější obrázky a fotomontáže, jež spatřila v profilu jedné dívky navštěvující pravidelně internetový chat. Injekční stříkačka s jehlou propichující jazyk, rty sešité k sobě obyčejnou šicí nití a jehlou, rozřezané ruce a dlaně, srdce vyryté do nejhrubší kůže na dlani a spousta dalších. Byla přesvědčena, že jedině tak se zbaví toho dotěrného a neutichajícího pocitu beznaděje a nešťastné lásky, že jedině tak ze sebe vyžene toho ďábla, který v ní vařil tu nejodpornější lásku ke člověku, který o ni evidentně nestál, člověku, který byl jedním z těch, jimiž se nyní Lenka pomalu stávala. Uslyšela zabouchnutí dveří a došlo jí, že se právě vrátila maminka. Stáhla si dlouhé rukávy své mikiny, aby náhodou neodhalila, co si to její dcera provádí ve svých volných chvílích, žiletku zahodila do odpadkového koše a tvářila se, jako by se nic nestalo. Přetvářka jí docela šla, nikdo z rodiny si na ní ničeho zvláštního nevšiml. Možná akorát měnícího se šatníku, který jí ale chválili, byly to všechno moderní střihy a vzory, které k sobě měla dokonale sladěné a velmi jí slušely. Lenčiny emoce se projevovaly čím dál častěji a v postupně se krátícím intervalu. Stále však dokonale skrývala svou zásadní změnu a to tu, že se řezala všude po těle a propichovala si nejrůznější místa špendlíky a jehlami. Činilo ji to vnitřně šťastnou, uvědomovala si nebezpečnost svého jednání, ale touha po takovémto uspokojení pro ni představovala něco nepřekonatelného. Byla si moc dobře vědoma, že v případě zjištění této skutečnosti další osobou by pro ni znamenalo minimálně psychiatrické vyšetření. I Lenčina spolužačka začínala mít s postupem času podezření, že s ní něco není v pořádku a svěřila se s tímto svým trápením výchovnému poradci působícímu u nich ve škole. Poradce se zachoval velmi vlídně, Lenku si pozval k sobě do kanceláře, přičemž zatajil, od koho má ten daný zlomek informací, kterými disponoval. "Tak co, Leni, jak se máš?", ptal se přátelsky. "Dobře, nestěžuju si," odpověděla. "Kafe si dáš? Nebo čaj?" "Ne, ne, díky, nemám dneska moc chuť," odmítla. "Tak ne, ale já si dám," řekl a odešel od svého pracovního stolu ke kávovaru. Lenka si prohlížela pracovní desku jeho stolu a všimla se, že se na ní v jednom místě válí několik špendlíků. Jen co je uviděla, ihned ji popadla nepřemožitelná touha si s nimi cokoli udělat. Zároveň jí v tom však bránila pedagogova přítomnost, a tak se snažila chovat co nejméně nápadně, když se natahovala pro několik špendlíků. Ve chvíli, kdy k ní stál poradce zády, rychlým pohybem ruky si k sobě stáhla asi pět špendlíků, kterými si propíchla kůži mezi prsty. Aby své uspokojení ještě umocnila, špendlíky začala i otáčet, pěkně jedním po druhém, projíždět jimi skrz nahoru a dolů, dokud neuslyšela zacinkání lžičky v hrnku. Poté ihned přestala a špendlíky si vytáhla. Její krev však byla o něco řidší než obvykle a nemohla své krvácení zastavit. Ruce sevřela a složila je do klína, tváříc se, že je jí zima. "Mám zavřít to okno? Je ti zima?", ptal se jí poradce, když ji viděl, jak má ruce zasunuté ke klínu a chvěje se. Lenka jen přikývla a nenápadně nakukovala mezi dlaně, jestli už se krvácení alespoň zmírnilo. "Tak co tě teda trápí, už mi to řekneš?", ptal se, hledíc jí upřeně do očí a usrkávajíc kafe. "Nic mě netrápí, jsem fakt v pohodě," řekla výmluvně. "A proč najednou taková změna? Lidi kolem tebe se tě bojí, vrháš na ně nepříjemné pohledy, to se ti zdá běžné?" "Mně jo, já se s tím setkávám každej den," argumentovala naivně. "A kde, to mi řekneš taky?" "No kde. Všude na ulici, mezi lidma, v autobuse, v obchodech, prostě všude," řekla. "Aha. A kromě toho existuje ještě něco, co by tě mohlo trápit? Něco, o čem se bojíš nebo prostě nechceš bavit s ostatníma? Dříve jsi prý byla nepřehlédnutelný extrovert a najednou jsi uzavřená sama do sebe, všechen ten optimismus, kterým jsi byla tak charakteristická, zmizel. Fakt nic?" Lenka moc dobře věděla, že všechna poradcova slova jsou pravda, ale v duchu sama sebe přesvědčovala o tom, že jí lže, že to všechno si vymýšlí, a to jen proto, aby z ní dostal co nejvíce pravdy z jejího soukromí. Její obličej zalilo nepřeberné množství potu, zrudla, vypadala, že se každou chvíli zhroutí. V kanceláři bylo opravdu velké horko, a tak poradce bez jediného slova otevřel okno, aby mezi ně pustil trochu toho čerstvého vzduchu a případně Lence ulevil. "Lepší?", zeptal se starostlivě. Lenka jen mlčky přikývla, s rukama stále složenýma v klíně. "Ty jsi velice zvláštní případ, opravdu mě zajímá, co tě trápí, hrozně rád bych to s tebou probral a ještě líp, vyřešil," snažil se ji zviklat. Ještě jednou se zeptej a skočím z toho okna, říkala si v duchu. Ten psychický nátlak, který na ni poradce vyvíjel, se v ní hromadil jako metan v hloubi šachty. Mlčky seděla s hlavou sklopenou k zemi. "Takže nic?" Tato dvě slova byla to poslední, co ve svém životě uslyšela - probudila v sobě i ty nejhlouběji schované zbytky sil a vyskočila na jeho stůl, odkud seskočila k oknu. Poradce, zaskočen Lenčiným jednáním, byl natolik vyveden z míry, že zůstal sedět ve svém otočném koženém křesle a nevěřícně na ni hleděl. Lenka vyskočila na parapet okna a viděla pod sebou asi osm metrů hloubky, zakončené velkou vybetonovanou plochou. Srdce se jí rozbušilo jako sbíječka, rozhodně se pustila římsy a v mžiku se odrazila. Letěla volným pádem, země se k ní přibližovala nebezpečně rychle. Před očima se jí promítl celý její život, najednou si uvědomila, že tohle vlastně neměla vůbec zapotřebí. Vždyť se měla dobře! Měla rodiče, kteří ji milovali, měla kamarády, kteří ji brali takovou, jaká byla, měla všechno, o čem kdy snila. Těsně před dopadem ještě stihla zaječet "Nééééé!" a ozvala se dutá rána. Její tělo dopadlo téměř doprostřed betonového plácku, hlava se jí vlivem nárazu rozbila na dva asymetrické kusy. Celý obsah, mozek včetně mozkomíšního moku, vytekl na beton, tělo zůstalo nehybně ležet na zemi. Poradce zůstal sedět v křesle jako přikovaný, nedokázal se vůbec hnout. Jelikož Lenka vyskočila uprostřed vyučovací hodiny a přímo do dvora školy, kam bylo možno vidět z oken skoro třetiny tříd a učeben, vyrušila tak z výuky celou školu. Všichni se zděšeně vyběhli podívat z lavic k oknům a všem se naskytl stejný, velmi nepříjemný a hlavně nezapomenutelný pohled na tělo patnáctileté dívky, která se rozhodla vzít si život a to ze zcela nepodstatných, dalo by se říci, že i malicherných důvodů. Ředitel školy zrovna v danou dobu nevyučoval, jeho kancelář se nacházela jen několik metrů od místa, kam Lenka dopadla. Okamžitě popadl bílé prostěradlo, kterým byla potažena postel v ošetřovně a vyběhl ven, aby jím neprodleně přikryl Lenčino tělo, hlavně tedy její zohavenou hlavu s vyteklým obsahem. Ředitel byl dobrý člověk, měl všechny rád, na nic si ve škole nehrál. Se všemi jednal velmi přátelsky a vlídně, a pohled na to, co z Lenky nakonec zbylo, s ním zamával. Musel nejprve odběhnout ke trávníku, jeho nervy, zejména žaludek, to nevydržely a vyzvrátil celou svou snídani i se svačinou. Když se pak otočil zpátky, viděl, jak se celá škola dívá skrz otevřená okna na něj a na Lenku. Jeho srdce to neuneslo a začalo bít velmi chaoticky. Utrpěl infarkt, který ale naštěstí přežil. Celá škola jej chodila navštěvovat po celou dobu jeho pobytu v nemocnici, Lenčini rodiče se nikdy nedokázali smířit s jejím ukvapeným rozhodnutím a vždy, když měli někam odejít či odjet jako celá rodina, vždy se ještě sháněli po Lence v jakési marné naději, že se přece jednou vrátí a bude s nimi žít svůj spokojený život. Marně. Lenka se sobecky a hlavně nepromyšleně rozhodla vzít si svůj mladý, perspektivní život, který měla celý před sebou, odejít do věčných lovišť, setkávat se s několika dalšími dívkami a výjimečně i chlapci, které potkal stejný osud jako ji.

Příběh-Zamilovaný avšak smutný příběh:´(

7. března 2009 v 16:59 | Cheeky |  Příběhy
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi...
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního... každoroční prohlídka.
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo... jen spoustu zápisků
Děvče - Dobře.
Kluk - Jo….
Děvče- Hej ... mám otázku...
Kluk - Ptej se...
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš, že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře... já doufám...
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne... Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - … ok
Děvče - Dobře... musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře ... Ahoj... MILUJU TĚ
Děvče - ... Taky tě miluju, pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon...
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou...
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře... Musím jít na Angličtinu, uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii

TU NOC
crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj
Děvče - [Oh] čau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk - Jsi nemocná?
Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Počkám
Děvče - Může to trvat dlouho... zavolám Ti později
Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk - jo?
Děvče - Miluju tě
>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk - Čau vole…
Kamarád - čau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic... hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO
Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice, sesterské oddělení
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo… Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jaké se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNICE... DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI
Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk - Neřekla si mi to?!
Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit
Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já ...
Kluk - ??
Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl... Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Kluk - ……
Děvče - Nebuď smutbý , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ... DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ: Ale co chlapec neví je, proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla, aby to řekl na poslední chvíli a rozešla se s ním jen proto, že věděla, že jí zbývajé pouze 3 týdny. A myslela si, že ho tím ušetří trápení, když se rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN:
Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí, že bych se pro ni zastřelil … Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

Příběh-EmO dítě

7. března 2009 v 16:56 | Cheeky |  Příběhy
Tento příběh je velice smutný
Lukáš. Jméno dítěte, které chtělo být jiné. Chtělo být alespoň trochu samo sebou. Podařilo se mu to, alespoň do té doby než potkal JI. To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život. Začněme od začátku:

Bylo mu 15 let. V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna. Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci, se kterými se stýkal každý den. Proto se změnil. Rodičům se to nejdřív nelíbilo, ale pak si zvykli. Ve společnosti to už bylo horší. Každý si myslel, že je gay... a to jenom proto, že se stal...EMO KID...

Černé vlasy spadající přes oči, namalované oči, které jen málokdy ukazoval, typické tričko a upnuté kalhoty...odznaky, pásky, náramky a dokončil to botami značky converse...byli červené s modrými kaničkami. Takhle teď tedy vypadal Lukáš. Nestyděl se za své city. Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál. Ale pak potkal ji. Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě. Koukali na sebe celou dobu, ale pak se začali bavit. Vyměnili si icq a už to neřešili. Až druhý den ráno, když zapnul počítač a na icq se mu objevila prosba o autorizaci, si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou. Napsal jí, jestli by neměla zájem se sejít. Odpověď byla kladná...

Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti. Měla to co včera a jemu to vyhovovalo. Takhle to chodilo každý den. Psali si, když nemohli být spolu, ale snažili se být pohromadě co nejdéle. A tak to šlo dva roky. Oběma bylo 17. Chtěl se s ní zase sejít. Vymluvila se, že nemá čas. Bylo mu to divné, ale víc to neřešil a šel se projít sám. Měl rád samotu... tedy vlastně jen do té doby, než ji potkal. Na okraji města byl lesík, kam chodil nejraději... bylo tam ticho a klid. Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích. Šel podle hlasu a uviděl ji ...s..Karlem. Jeho nejlepším kámošem. Nedělal si ukvapené závěry, nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět, ale bylo pozdě. Jakmile zaslechl svoje jméno, přikrčil se za strom a poslouchal. Věděl, že to není hezké, ale.. musel. Předem se oběma omlouval. ,,Mám ho v hrsti... můžu ho ovládat jak chci... chová se opravdu jako malé dítě..." ani nedopověděla a oba se rozesmáli. Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa. Věděl kam půjde. Na okno do jednoho opuštěného domu. Bylo tam krásně...Zapálil si... a to už dlouho neudělal.

Zklamali ho... oba. Ale proč??? Co jim udělal tak strašného, že se mu odvděčují takovým způsobem??

Nevěděl... a ani o tom nechtěl přemýšlet. Zahleděl se do dáli a potom pod sebe. Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám. Chystal se skočit, ale na poslední chvíli se zarazil... Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl. Až potom mohl v klidu skočit. Rozloučil se se všemi, které měl tak rád. Se všemi, kteří ho celou dobu podváděli... Odrazil se a skočil. Přímo před auto, které už nestačilo zabrzdit. Byl na místě mrtvý. Zemřel tak mladý, vždyť mu bylo teprve 17. A to kvůli dvěma lidem, na které se vždy spoléhal... Krásný kluk, do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou... A já je za to do smrti nenávidím... Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát, ale odpovědi se mi nedostane... škoda... už ani nedoufám... vše je totiž ztraceno... Tak neurážejte EMO KIDS... vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný...

Mno...PF je na světě!!

7. března 2009 v 16:35 | Cheeky |  ◙Můj Den!ček◙
1196Čawky,lidišky a má zlatíška!1123!

Konečně jsem si stáhla PF(PhotoFiltre)!!!Je to hrozně složitý-Na začátku-ae jinak...Jsem HAPPY!!!1382Čtyřiadvacetkrát jsem prosila tátu jestli mu můžu něco ukázat...1358¨
Mno...A koupila jsem si-KONEČNĚ-Stmívání(knížku) ty wole já se těším až ji začnu číst...Jak pojedu do ameriky(Necelý týden)Tak v letadle ji budu číst....764
hmm.gif image by Salisko...Mno...dnes jinak nicc...Na to PFku jsem začla dělat dess,tak doufám že to nějak (Vcelku)dobře dopadne!!499Dopadne to dobře??499


To ví jen bůh...!969!Tak čest Ozzáku!!405
P.S.:TAkže jdu dělat ten dess,tak mi držte palečky!!!747!

Mé 26.SBé♥

6. března 2009 v 14:51 | Cheeky |  ♂Diplomky♀
Trošililililililinku ópožděný mooOc se omlouvám:-*

Reklamy!!

6. března 2009 v 14:47 | Cheeky |  Reklamy
Do tadytohohle článku budete moct psát
Např.:Koukneš... Odpověd:"764"
Hlásneš... Odpověď:"764"
Atd.
Ták pište...550

Rihanna-Umbrella

5. března 2009 v 17:20 | Cheeky |  ♪Videa♫


Bublina

5. března 2009 v 14:57 | Cheeky |  ►Soutěže◄
Tak zde je další bublina!!
Beru první3 lidi kteří uhodnou kdo to je!!
A napište co na diplíka!!
free counters